Na počátku zvukové éry bylo Gustavu Machatému jasné, že se ocitl v bouřlivé kinematografické éře, charakteristické jednak nebývalým podnikatelským rizikem, jednak možnostmi zkoušet nové režijní postupy a techniky, prověřující umělecký potenciál inovovaného média a současně vymezující další směry vývoje filmové formy. Extase je cesta, kterou si zvolil po zkušenostech se dvěma předcházejícími zvukovými filmy, Ze soboty na neděli a Načeradec, král kibiců, u nichž nebyl zcela spokojen s uměleckým a obchodním výsledkem. Ve svých úvahách dospěl k vytvoření filmu, kde by dokázal docílit maximálního sladění všech výrazových prostředků, jejich podřízení harmonické celistvosti díla v duchu uměleckého konceptu Gesamtkunstwerk. S výjimkou závěrečné střihové sekvence, tzv. oslavy práce, se režisérovi podařilo zamýšlené stylové jednoty dosáhnout zásadním omezením dialogů a reálných a stylizovaných ruchů, přičemž nejdůležitějším „partnerem" vizuální složky se stala hudba. Jejím autorem byl tehdy uznávaný italský komponista Giuseppe Becce.