Postup německé armády na hlavní město SSSR byl zprvu překvapivě úspěšný, ovšem začátkem prosince 1941 přešla Rudá armáda do protiofenzivy. Válka ještě zdaleka nekončila. Září 1941. Moskva se připravovala na příchod nacistů. Tažení na hlavní město SSSR, podobně jako útok na Leningrad, mělo svou politickou a propagandistickou symboliku. Od léta 1941 bylo město bombardováno. Ukázalo se ale, že jeho protivzdušná obrana je poměrně efektivní. Horší to bylo na zemi. 30. září nastoupily německé armády k útoku. Pro Sověty se situace stávala zoufalou a zdálo se, že Moskvu nebude mít kdo hájit. Velký význam proto měla informace dr. Sorgeho, sovětského agenta v Tokiu, o tom, že Japonsko nehodlá v dohledné době SSSR napadnout. K Moskvě proto byly přemístěny jednotky ze Sibiře, ale i od ohroženého Leningradu. Velení se ujal už pověstný Grigorij Žukov, Němci se ale stále blížili a zdálo se, že kleště okolo města se brzy sevřou. Sovětskému velení se však na poslední chvíli podařilo posílit početní stavy vojsk a přisunout nezbytnou techniku. Navíc svou tvář ukázalo ruské počasí – v říjnu déšť, na přelomu listopadu a prosince mráz a sníh. Německý postup se zastavil. 5. prosince 1941 pak přešla sovětská vojska do překvapivé protiofenzivy a zatlačila Němce až 150 kilometrů na západ. Byla to první velká porážka wehrmachtu ve 2. světové válce. Lidé v SSSR, v zemích protihitlerovské koalice i v okupovaných zemích Evropy si oddechli, ale válka ještě zdaleka nekončila…